Klára Bulavová, 14 let – ZUŠ Bílovec

Klára Bulavová 14 let, ZUŠ Bílovec

V zahradě

 

Musela jsem vypadnout. Potřebovala jsem oddych od všeho, co znám. Jen já moje myšlenky. V hlavě jsem měla chaos. Potřebovala jsem se uklidnit a na chvíli zapomenout na to, kdo jsem, co jsem udělala a na to co si o mně myslí ostatní. Chtěla jsem toho tolik dokázat, dokázat lidem, kteří mi nevěřili, že mám na to, být lepší, než si myslí. Ale co když ne? Co když měli pravdu? Co když nedokážu být lepší? Má to potom cenu? Proč se snažit? Proč hrát předem prohranou hru? Proč válčit sám se sebou? Pověsti černé ovce se už nikdy nezbavím. To, co se stalo, už stejně nevrátím. Tak proč? Abych udělala radost lidem, na kterých mi stejně nezáleží? Abych zapadla do stáda kolem mě? Abych nepřiváděla starosti lidem, kterým jsem už dostatečně ublížila? Aby na mě byli mí rodiče pyšní? Jaký je důvod k tomu, abych se začala snažit?

Miliony podobných otázek a také odpovědí se mi honily hlavou a přeřvávali jedna druhou. Byla tu ale jedna otázka, která by mohla být odpovědí na všechny ostatní. Byla to otázka života a smrti. A to doslova. Ptala jsem se sama sebe, jestli by nebylo lepší ukončit všechno jednou pro vždy.  Chyběla bych někomu? Hledal by mě někdo, kdybych se už odsud nevrátila?

A tak jsem tam seděla na břehu nádherně rozkvetlé vodní zahrady, koukala na odrazy ve vodní hladině a přemýšlela o tom, co si mám počít se svým životem. Chodila jsem sem strašně ráda. Nikdy jsem tady nikoho nepotkala, přesto to tady bylo plné života. Plné pocitů, mých pocitů, protože tu nikdo jiný nebyl. Pocitů temnějších než dno jezera přede mnou. To, co jsem cítila nepopisovaly ani ty nejhorší knihy. Scénáře, které se mi přehrávaly v hlavě, byste nenašli ani v těch nejhorších hororech. Kdyby někdo zjistil, co jsem vlastně zač, myslím, že čtyři bílé vypolstrované zdi by byly můj domov a svěrací kazajka můj denní oděv.

Měla jsem husí kůži z toho, nad čím to přemýšlím. Většinou mě myšlenky na smrt, smutek a temnotu nechávaly chladnou. Ale tohle místo ve mně vzbuzovalo něco neobyčejného a nepopsatelného. Začala jsem mít nepřekonatelný pocit, že bude lepší, když to ukončím, než ublížím ještě více lidem. Pocit, že nedokážu snést další zklamaný a pohrdavý obličej. Další slzy vzlyky lidí, které jsem měla ráda. Nepřeji si nic jiného než tady dál tiše sedět a být neviditelná, ale takhle to bohužel nefunguje.

Slunce začalo zapadat a ochlazovalo se. Vítr rozháněl tenké větvičky vrb stojících kolem mě, které mi částečně zakrývaly tu zajímavou scenérii přede mnou. Mezi mraky prosvítaly zářivé paprsky, ale svět se zdál stále tím temným pro mě tajemným místem.

 

 

Claude Monet: Lekníny

bulavova orig

Klára Bulavová

monet lekníny

Claude Monet